neděle 23. května 2010

Moto postřehy ... málem bych zapoměl

So far so good neboli zatím dobrý. Mám za sebou 5 000 km po severoamerických cestách různého typu, raketa Chevy drží jak bejk a spotřeba se pohybuje stále v mezích evropské normy. Jaké jsou tedy místní highways, řidiči a vozidla která řídí?

Jak už jsem psal highway - dálnice je dost nešťastný překlad. Highway 99 z Vancouveru do Whistleru má například v drtivé většině pouze tři pruhy. Povolená rychlost je 90 km, takže o dálnici nehovoříme. Dálnici by měla označovat Freeway nicméně mají v tom takový guláš, že čtyřproudová cesta mezi parky Jasper a Banff se zase nazývá Parkway. Obecně tedy většinu hlavních tahů bez ohledu na počet pruhů nazývají Highway. Ta hlavní Kanadská - Tran Canada Highway 1 se táhne od pobřeží k pobřeží. Protíná tedy všechny provincie a různě se o ni starají. Vesměs je dobře upravená. Chybí tady svodidla, mezi pruhy je totiž většinou tak 30 m pruh trávy. V Saskatchewanu mají v prérii tolik místa, že tam se vám protisměr občas ztratí z dohledu. Kanaďané dále hodně dbají na zvířata. Takže na dálnici najdete řadu "podchodů" pro zvěř. Američané na to na druhou stranu totálně kašlou, takže počet zvířecích mrtvolek po překročení hranici do Severní Dakoty stoupl z 0 na 100.

Vozidla jsou různá, řidiči mírumilovní až na truckery - řidiče kamionů. Místní se k autu chovají řekl bych jako k plechovce od piva. Dokud tam něco je tak o ni pečují, pak to ale ubývá, tak se to pomačká trochu a pak už je to domlácené a je jim to jedno. Nicméně morálka na silnici na vysoké úrovní. Žádné troubení, nebezpečná jízda apod. Nepotkal jsem tu mnoho autobusů, nevím kudy jezdí když ne po TC Hwy 1, nicméně monstry na dálnici jsou kamiony. Na rozdíl od těch evropských mají i dva návěsy za sebou a vůbec se s ním mega tunovým kolosem nebojí jet přes 130.

Uzavírky na jaře časté ...
Skončila zima a většina kanadských i amerických měst se pustila do rekonstrukce dálnic a městských okruhů. Naštěstí mají většinou těch pruhů více jak 2 a tak jsem žádnou mega zácpu nezažil. Zajímavý fakt jsou pokuty. V British Columbia jsem si toho nevšiml, nicméně od Alberty až po Michigan je v místě práce na silnici vždy umístěna tabule, že projíždíte stavbou, rychlost 40 km a pokud budou dělníci přítomní tak se pokuty zdvojnásobují. V státě Michigan jdou v tomto ještě dál a při překročení rychlosti v místě stavby nebo pokud zraníte či zabijete dělníka na dálnici - čeká vás účtenka na 7500 dolarů a "prázdninový" pobyt za mřížemi na 15 let. Jak jsem psal výše o morálce - všichni to dodržují beze zbytku.

K množství pruhů ještě veselá příhoda z natáčení. Minneapolis má městský okruh tažen poblíž centra města a je to doslova uzel. Východ, západ, sever, jih = někdy i 8 pruhů. V této mega autodráze trefit exit do centra byl šoférský oříšek a znamenal několik kapek potu na mém čele. Doprava jela svižně a dostat se z levého pruhu na pravý kraj nebylo nic snadného. Pro komplikovanost celé situace doplním, že exity jsou tu i na levé straně což je někdy dosti nečekané.

Za kolik to máte?
Ceny benzínu se se pohybují jako na horské dráze a moje cesta ze západního pobřeží do centra Ontaria měla následující benzínové cenovky:

10.5 - 27.5.2010

Canada ... cena za litr / CAD

British Columbia ... 1,10 až 1,16 CAD
Alberta ............ 0,90 až 0,94 CAD
Saskatchewan ....... 1,09 ař 1,13 CAD
Manitoba .......... 1,06 až 1,10 CAD
Ontario ............ 0,94 až 0,96 CAD

USA ... země levného benzínu zaslíbená
cena za galon / USD

Minnesota ........... 2,66
Wisconsin ........... 2.45
Illinois ............ 2,39

galon = 3,78 litrů takže US byl litr za bezkonkurenčních 0,66 USD

Doplním, že stále ti samí favorité tzn. Natural 87, 89 a super top 91 :) a dle nálady pumpaře nejdřív platíme a pak čepujeme (drtivá většina) a nebo jsem jako v EU, natankujeme a jdeme platiti.

pátek 21. května 2010

TransCan zatáčí na jih do Trans US

Poslední Kanadské město Winnipeg a celé území jsem opustil 17.5. a mířím na jih přes USA. Lehká zastávka v Minneapolis a nyní delší zastávka stát Wisconsin - Milwaukee a jezero Michigan. Právě jsem si dal s ex kolegou noční projížďku městem. Takže tady se před Chicagem asi ještě zdržím. To Be continued ...

TransCan trip ... dny nudy 3 4 5

Namlsán NP Jasper a Banff mířím do kanadského města cowboys - Calgary. Pln očekávání si beru i motel, abych to tam řádně prohlédl. Chyba lávky, možná i po těch parcích zbytečně vysoké očekávání. Calgary nebrat.

Už samo předměstí nevěstilo nic dobrého. Roztahaná kotlina bez výrazných prvků. Na pravé strana u příjezdu namačkaný olympijský park z roku 1988. I ten následně zklamal, ale před 22 lety možná byly jiné požadavky. Nicméně Vancouver se mi zdál i přes tu zimní bídu 100x lepší polohou než Calgary. Bobová dráha a skokanské můstky namačkané na jedné stráni, kolem už začínající prérie. Jak říkám nic moc. Časový údaj: 15 - 16.5.2010

Samotná vycházka do města taky moc nenadchla. Město působí dost rozestavěným dojmem. Kouká tu několik rozčepýřených střech mrakodrapů a k celistvosti města nepřispívá ani fakt, že přímo centrem vede dálnice a taky železniční koridor. Ono se totiž o žádném centru moc hovořit nedá. Není. Prošel jsem si tedy Barclay promenádu a Prince´s Island, prokřižoval centrum ulicemi 1 až 9 a podíval se na Olympic Plaza. Překvapení - taky nic moc. Olympijský park byl zavřený pro údržbu, takže takto telegraficky z Calgary. Jasně, mohl jsem to zkoumat déle, ale mne to město prostě neoslovilo. To jsem netušil jaká bída mne čeká dále.

Opouštím Calgary a směřuji dále na východ. Čeká mne zbytek provincie Alberta a údajně ukrajinský Saskatchewan. Jak to nazvat? Nuda, nuda, šeď šeď. Po úchvatných scenériích z Rockies dvojitě ubíjející nuda. Dálnice vede vždy několik desítek kilometrů rovně, pak přijde mírná zatáčka a zase rovina. Jak říkám nuda, po hodině sezení v gaučovém křesle Chevroletu si připadáte jako doma, když usnete u bedny a ve 3 ráno když se probudíte běží jen monoskop. Pořád to samé dokola. Pole, sýpka, pole, zase pole a helééé ropná mini věž. Mírná zatáčka, před kterou místní laskaví cestáři vždy dají ceduli – pozor zákruta. Aby náhodou někdo nezapomněl zatočit. Na cestě přes Saskatchewan by se dalo koukat na TV, luštit křížovky, štrikovat, dala by se u toho číst i kniha. Což jsem i zvažoval, že bych dohnal svůj čtenářský dluh. Jenže knížka byla hluboko v kufru a matka by mne stejně vlastnoručně zabila, takže..... Takže jsem si nečetl :-) Ale bylo to utrpení.

V podobném ubíjejícím duchu se odehrávala i města na cestě, hlavní město Saskatchewanu - Regina nebo hlavní město Manitoby - Winnipeg. Krátkých osvěžením byla zastávka v Moose Jaw (Losí tlama) na což mne upozornil spolubydlící z Revelstoke. Je tam Al Caponeho tajný úkryt. Stejně jsem ten den měl volantu a monoskopu sýpka - pole - sýpka - pole plný zuby, zastavil jsem a ráno se vydal ten gangsterský úkryt prozkoumat. Za 14 dolarů vás vezmou do podzemních chodeb a velmi vtipně pojatým hereckým výkonem provedou onou dobou. Fotit se bohužel nesmělo, takže mám jen fotku s retro holkami. Na tu bídu Saskatchewanskou - ale jo.. dobrý.

Jinak Saskatchewan už není tak moc ukrajinský jak se traduje a říká. Generace vymírají a nikdo si už moc nepamatuje. Alespoň tak dopadla moje malá anketa po benzínových pumpách. Všichni jsou to prostě amíci, tedy pardon Kanaďané.

Národní parky Jasper a Banff - horský IMAX

Po dvoudenní přestávce u přátel v Relvestoke se vydávám konečně na cestu. Směřuji do cca 300 km vzdáleného Banffu, do kterého jsem dorazil kolem 7 večer a protože jsem byl ještě celkem čil protáhl jsem to rovnou až do Jasperu, což bylo dalších cca 180. Panoramatická dálnice číslo 93 byla sice už ve tmě, ale i tak dávala tušit co mne bude čekat následující dny po cestě zpět.

Jasper je totiž na sever a já se pak vracel jižně do Banffu. Panorámata jako hrom. Jasper jsem zastihl již ležící a spící. Vesnička titěrná, objel jsem ji kolem dokola asi dvakrát a nakonec zaparkoval u nádraží. Zatím ještě stále vyplašen z toho, zde někdo bude prudit kvůli toho, že parkuji přes noc. V Kanadě i v USA je na spoustě míst noční parkování zakázáno. Zpětně už jsem otrlý a nedělám si vrásky, zapíchnu to u první pumpy nebo shopping centra a dobrou noc! Nicméně ty první dny jsem si je ještě dělal. Usínaje za zvuků dieselové lokomotivy a neustálého posunování železničních vagonů jsem upadl do bezvědomí. Spaní v dodávce je (jak řekla Bára punková záležitost), ale jinak docela pohoda, pod sebe jsem si hodil peřinu z bytu a zabalil se do spacáku. Ovšem ve 4 ráno kosa jako řemen, takže motor nahodit a topíme. V pul 7 ráno jsem si dal opakování. Teploty přes noc se přeci jen ve výšce 1500 m stále ještě pohybovaly kolem nuly. Ale přežil jsem. Aktuální datum toho dne - 13.5.2010 pro přesnost.

Velmi velmi nabitý den
Ráno jsem se hned vypravil na info centrum, abych místní slečny pobavil dotazem. „Jsem tu jeden den, co mám vše vidět a co stihnu?“ Nicméně slečna pohotově vysypala z rukávu tři esa z Jasperu a to, Jasper Tramway, alias lanovku na horu Whistler. Je to jmenovkyně Whistleru u Vancouveru, akorát tato se vyslouvuje „Whistleeueer“, kdyžto ta v BC „Whistleeueer“. Jo poznejte rozdíl. Další tip info slečny byl kaňon Maligne Canyon a třetí Hot Springs (termální prameny) Miette, necelých 60 km od vesnice. Takže vyrážím na lanovku. 30 doláčů, žádná studentská sleva, ale dobrá. V základní stanici je vystaveno tablo, kdo vás dnes „obsluhuje“ Australané x 8, Nový Zéland x 2, Velká Británie 1x a Alberta Kanada 1x. Tak jsem v Kanadě nebo kde? Pravdou je, že Australanů je v Kanadě požehnaně. Údajně i kvůli tomu, že po roce práce mají nárok na podporu, což je tady věc velmi výhodná. Nazval bych to sociálním rájem George Paroubka. Z mého mizerného platu mi zmizlo vždy 22 % a starousedlíci vydělávající slušný kanadský plat se musí vypořádat i s daní okolo 38 % a výš. Pokud ovšem člověk ztratí práci, stát se o něho postará tak, aby si zachoval podobný životný standard. Případ oněch Australanů bych spíš pasoval na nutnou roční práci a další rok lyžování a zábavu. Zpět k lanovce. Ta vás vyveze do nadmořské výšky cca 2250 metrů. Do země kde už nerostou stromy jak píšou. Pravda, že posledních pár stovek metrů už „letíte“ pouze nad kameny a ledem. Na horní stanici je ochoz kolem dokola, s popisem jednotlivých vrcholů, které vidíte, shop se suvenýry a restaurace. Ochoz pěkný, ale dá se jít ještě výše. Dalších 200 – 250 metrů převýšení za stanicí vás přivede na tzv. summit nebo sub-peak samotné hory. Cedule upozorňovala na nebezpečí, led, vítr a další nebezpečenství. Hrdinně jsem si to vyšlápl a výsledek stál za to. Celý Jasper i s horní stanicí lanovky jako na dlani a k tomu skutečně volný rozhled 360 stupňů. Paráda. Euforii z dosažení nového maxima na výškoměru mých hodinek a to 2420 metrů dokazuje foto ala Varel Frištenský u kamene. Nadšení asi ovšem nesdílel pracovník horní stanice, který po mém návratu šel na cestu k vrcholu raději napíchat orientační tyče. Za mnou se totiž pak vydalo i pár lidí.

Jedeme dále, tedy jedeme dolů. Po cca 2 hodinách strávených nahoře na hoře jsem se vydal na eso z Jasperu číslo 2. Kaňon Maligne, kde vede stezka přes 6 mostů, které zase vedou přes potok, který zase vede skrz soutězku. Nedá se to nazvat „hike“ (tůra) neboť přátelé profesionální „hajkeři“ z New Westminstru a Milevska by mne hnali. Trasa byla značená a v podstatě upravená. I tak pěkných cca 7 km tam a zpět. Cestou jsem hloubal nad tím, jak kluci kanadští dostali do některých míst ten beton a asfalt. Kde třeba postavili míchačku? Každopádně upravené to mají na jedničku. Zbytečně popisovat, v galerii je to jasně vidět. Říčka se různě dere skrz skály, občas se prorve na více místech, občas někde koryto vyschne a voda si najde jinou cestu. Hezká procházka, která také jasně definovala, že jsem Holanďan a mám holandský přízvuk. Starší paní, co jsem ne stezce galantně pouštěl poděkovala a opáčila, zda jsem ze země tulipánů. Říkám, ne jsem CZECH vypadám snad jako Tulipán? Ona, že žije v Kanadě už delší dobu, ale je sama Holanďanka a takže prý jo. Hm tak to máme devátého Kanaďana co mi to tvrdí, tak asi jo no. Amster mám jako město moc rád tak co. Po návratu jsem si ale na mikinu připnul český odznak, aby bylo jasno.

Po holandské epizodě jsem sedl do auta a vydal se na 60 km vzdálené horské prameny. Cesta ok a začalo první z mnoha setkání s divokou zvěří. Z Jasperu se jede na prameny kus po dálnici. Koukám a najednou auta zastavují a čekají. Asi 30 muflonů si to stoji vedle dálnice, na dosah od aut a v klidu se pase. To jsem z toho byl ještě vyjukaný, ale když jsem cestou na prameny podobné stádo potkal ještě dvakrát, k tomu dva soby a jedno medvěda co seděl jak zajíc u krajnice. Otupíte. Definoval bych to jako v ZOO se projížděti. Zvířata jsou natolik krotká a zvyklá na provoz okolo, že se ani nesnaží uhnout, spíš je musíte objet vy. Jeleni se pasou přímo u dálnice, necelý metr od svištících kamionů. Jedeme ale k pramenům Miette Hot Springs. Ty se nacházejí ve výšce 1500 metrů a bez debat je hodnotím jako nejlepší koupaliště a bazén co jsem v Kanadě zažil. Za příjemných 6 dolarů vás čeká zcela moderní a velmi čisté zázemí, jeden bazén s 38 C a druhý s 40 C vodou. K tomu dva malé se studenou. Ale to nejdůležitější vás čeká po usednutí do bazénu. Celý komplex ja na jakési náhorní planině, takže z bazénu s horkou vedou se můžete kochat okolními vrcholky hor – jako na dlani. Hodnotím za jedna s hvězdou – v anglickém překladu A+.

Do vesnice na své nocležiště u nádraží jsem dorazil až kolem pul 10. Cestou jsem ještě stihl udělat fotky u jezera Pyramid a to lanovky Jasper Tramway (vrcholek vlevo) a v místní hospodě si dát jedno a stáhnout na jejich wi-fi poštu. Ráno jsem plánoval zastávkovou cestu po scénické Highway 93 Jasper – Banff.

Highway 93 - neboli Icefields Parkway
Highway je dost nešťastný překlad do češtiny. Do dálnice to má hodně daleko, ale je to dvou až tří proudová silnice, která se táhne od Národního parku Jasper - přes Lake Louise - do Národního parku Banff. Ideálně by to bylo jít pěšky, protože tolik skalních masivů, ledovců, jezer a zvěře prostě jinde nevidíte. Fotky v galerii hovoří za vše. Uprostřed cesty je ledovec Columbia, na který se pomoci cross autobusu můžete vydat. Je to výlet na celý den a mne od něj odradilo zatažené počasí nad ledovcem a obětování celého dne. Tak jsem alespoň okoukl pneumatiky toho monstra - neměly číslo - zato nápis TERA TIRE. Velké to gumy. Zbytek cesty, jezera, hory, panorámata ... zastavuji v jednom kuse a fotím a kochám se pane doktore.

Lake Louise a Lake Agnes ... brána do Banffu
Kvůli zastávkám dorážím na Lake Louise až kolem 4 odpoledne. Krátká návštěva na info centru ukázala, že většina stezek je ještě pod sněhem. Stejně tak bylo zamrzlé a pod sněhem i samotné jezero – bohužel. Nicméně pár výšlapů je prý schůdných, takže třeba na výše položené Jezero Lake Agnes bych se vydat mohl. Chvíli jsem zvažoval, zda je rozumný vydat se na hike v pul 5 odpoledne, ale co když už jsem tady. Zámecký hotel Fairmont Banff Springs u Lake Louise, jeden z top luxusních podniků, který budovala Kanadská Pacifická Dráha (Canadian Pacific Railways) opouštím v 17.45. Cestou vzhůru k 7 km vzdálenému jezeru potkávám pouze turisty na cestě zpět. Opět trochu pochybuji o rozumnosti celého výšlapu, ale jdu. Doženu mladý pár, asi tak v mém věku. Slečna se ptá zda jdu na Lake Agnes, říkám že jo a zda jsem tam už byl. Ne nebyl a mažu dál. Jak se ukáže později, tady to ti dva asi otočí neb nahoru za mnou už nedorazili. Já šlapu svižně dál, sám. Nahoře u jezera má být chata švýcarského typu - čajovna - těším se na čaj. Kanaďané čestně přiznávají, že v pionýrských dobách si koupili několik horských průvodců přímo ze Švýcarska a ti je učili jak budovat stezky a správně chodit na tůry. No když oni nás hokej, tak my je zase jak chodit po horách. Šlapu tedy sám dál a těším se stále na čaj. Dorážím v 18.45 a zjišťuji že nikdo nemaká a chata je off-line. Takže jsem vybalil spolucestující z Plzně a u jezera Agnes, pojmenovávaného podle britské šlechtičny jsem strávil příjemných 20 minut - kocháním se pohledem a popíjením 12 z Plzně. Cesta zpět už šla lépe ačkoliv na stezce bylo stále dost sněhu a někdy se člověk probořil po kolena. S myšlenkami na medvědy a že jdu sám a nevydávám žádný zvuk jsem si začal prozpěvovat. Pro divokou zvěř, jak píšou poučky je důležité, aby vás identifikovala jako člověka. Příručka dále popisuje jak např. reagovat při setkání s medvědem:

1: pokud vás on neuvidí, vzdalte se – couváním

2: pokud vás uvidí, vystříhejte se očního kontaktu, mluvte na něj tiše a opět couvejte (co byste mu tak říkali no?)

3: pokud se začne přibližovat, mluvte zvýšeným hlasem, zvedněte ruce nahoru a couvete

Co dělat potom Kanadské příručky a naučné tabule nepopisují. Asi moc sežraných turistů ještě neměli. Český průvodce Kanada od National Geographic ovšem přidává i poslední pravidlo. Přibližuje-li se medvěd k vám i po bodu 3 – zaútočte – stejně nemáte co ztratit. No díky moc. S touto myšlenkou a vzpomínkou na medvěda včera u silnice u horských pramenů jsem tedy pěl co mi plíce stačily. Takže repertoár zněl: Česká i Slovenská hymna, Sbohem galánečko, Když som šel z Hradišta, Šašek počmáranej, Kdyby tady byla taková panenka … (pro informaci jsem zpíval mužskou i ženskou část). Zámek v dohledu jsem měl po 35 minutách hlasitého halekání. Přesně tak, aby ho zaslechli akorát otáčející se Korejci, slečna v piškotech a chlapec v polobotkách za včas uznali, že jsou vybaveni trochu mimo mísu.

Lake Luise i Lake Agnes tedy zase za A+. Škoda toho čaje :)

sobota 15. května 2010

TransCanada RoadStory - poušť, jezero a hory v jeden den ...

Květen desátého, mínus jeden den přesně 4 měsíce pobytu v British Columbia opouštím West Coast a začínám svou pouť napříč Kanadou do Toronta. Odhadovaná délka trasy přes 5000 km a doba plus mínus dva týdny.

Rozlučka se všemi kamarády z Vancouver probíhala za intenzivního oslavování od začátku května, takže to byl takový all-week party. Inu stejně jsem to nestihl všechno obejít a jak se říká, lepší vyhořet než se stěhovat platí i tentokrát.

9. května přijel do Vancouveru na návštěvu "pan domáci" alias náš hostitel v Revelstoke - Péťa Vojta, kde jsme v dubnu fantasticky zalyžovali. Takže v pondělí jsem nabral jeho a všechny své švestky zapakoval do své dodávky Chevrolet Lumina APV a vyrážíme. První kilometry vedou přes TransCanadian Highway 1 směr Abbotsford a dále do kapesní kanadské pouště. To je oblast okolo městečka Osoyoos, nejteplejšího místa v celé Kanadě. Místa ze kterého pochází první úroda kanadského ovoce a také hroznů. Prvních 350 km probíhalo přes horský průsmyk Manning Provincial Park. Jako příroda krása, ale natankujte si. 350 km a bez benzíny. Rafička položená u písmenka E (EMPTY) nic moc. 200 km zpět nic pustota ... 100 km dopředu nic. Takže adventura jako víno. Prostě chyby začátečníků.

Příjezd do pouštní oblasti předznamenala teplota, krásných 22 stupňů, slunce na plné pecky. Všude okolo vinice, ovocné sady ... no skoro Jižní Morava. Jako doma. Postarší madam na info centru můj dotaz, kde je ta poušť odbyla odpovědí - "už jste v poušti" a doporučila místa kde nakupovat (???) co vidět a kde se najíst. Hlad jsme neměli, nakupovat se nám taky nechtělo, takže směr ta poušť jo. Inu. Velikostí fotbalové hřiště, kde se nachází několik vzácných druhů pouštních rostlin a dřevin. Bohužel pana správce pouště to moc asi nebavilo, takže zavřel už v pul 4 a tím pádem jsme tu "poušť" okoukli jen z venku. Nevadí. Pokračujeme dál okolo jezer Osoyoos Lake směr na sever. Cestu lemují ovocné sady a vinice, kde bohužel nic zatím neprodávají. Není co, nicméně silnice podél jezera je pohodová a scenérie úchvatné. Na Osoyoos Lake posléze navazuje Vaseux Lake, pak Shaha Lake a následovně největší Okanagan Lake. Takže pořád lemujete vodu a je na co koukat. Města na cestě jako Penticton nebo Kelowna nestojí moc za řeč. Maloměsto bez zajímavosti. K večeru jsem se přiblížili k Revelstoke - horské vesnici, kde bydlí Petr a Adriana a kde jsem hodlal přenocovat. Jaro začínalo nabírat plnou sílu a tak se vršky místních hor, kde jsem ještě před měsíce řádil na snowboardu se už zelenaly.

Raketa Chevy né zcela tak bez závad
To, že bude auto za 1100 dolarů něco potřebovat jsem věděl. Že to budou gumy, minimálně ty přední taky, ale že se tam ještě vysype kloub u předního kola to jsem netušil. Zbytečně to pitvat. Opravy, nové "jeté" gumy, nejdražší práce na celém světě je ta kanadská ... cirka 300 CAD. K tomu si připočteme prohlídku motoru ještě ve Vancouveru za 150 CAD a moje plechovka se přesouvá z kategorie DOBRÁ KOUPĚ do kategorie TOTÁLNÍ PROVAR. Nicméně, když to teď píšu, tak mám za sebou 4200 km bez problému - zážitků a fotografii milion šest a jak říká MasterCard .... K NEZAPLACENÍ. :-) K nevíře je i to, že motor o objemu 3.1 litrů žere jen 10 litrů. Což je na severoamerické poměry strašně málo. Buď udělali soudruzi někde chyby nebo jsem to špatně sečetl. Ale i kdyby tam bylo 12 na 100 ... furt jako dělo, jak se říká na 8th Ave. Běžná spotřeba severoamerických kočárů je mezi 15 a 30 litry na 100 km.

Jinak laskavý čtenář a teta Dáša češtinářka prominou, píšu to s týdenním zpoždění, takže časové přesmyčky budou na denní pořádku. Pardon :)

Den navíc vynucený opravou kola jsem se rozhodl v Revelstoke strávit potrápením těla a duše. Výšlap na kole na cca 8 km vzdálené vodopády stál za to. Udržované cyklostezky měly následovné značení. Těžký - Velmi těžký - Extrémně těžký - takže pohodová easy projížďka na kole pro kancelářské krysy jako já - firma ideál. Říčka pod vodopády se vlévá do jezera po horou, na které jsme před měsícem lyžovali, takže se mi nabídl i pohled na již zelené sjezdovky. Radostí, že jsem to přežil jsem si vyskočil. Kolem a na kole i přes nepříznivé zprávy o autě to byly dva super dny a díky Adri a Péťovi za azyl.

Takže to byl cestovatelský výkop mojí cesty ... jedeme dál.

HABS to dokázali ... a jdou do finále o Stanley Cup

Trochu se zpožděním, ale je to potřeba zmínit. Underdogs alias podceňovaný tým Montreal Canadiens dokázal vyřadit dva favority. První se poroučel Ovečkinův Washington a následně i hvězdný Crosby s tučňákama z Pittsburghu.

Viděl jsem pár zápasů a myslím, že Slováci si mohou hýčkat další hvězdu. To co v bráně Canadiens předváděl Halák bylo občas k neuvěření. Naše trio Plekanec - Špaček a Hamrlík se taky několikrát blýsklo. Standa, již dlouho žijící český motorkář ve Vancouveru, ale fanoušek Canadiens má jistě radost. Potkal jsem ho krátce před olympiádou. Nezbývá jen dodat GO HABS GO. (Habs od slova - inhabitant = obyvatel)

V neděli hrají první zápas proti Philadelphia Flyers, která senzačně otočila proti Bostonu. V Bostonu se budou drbat na hlavě ještě dlouho. Projed tak rozehranou vítěznou sérii? No stane se. Jen doufám, že se v Montrealu nebude opakovat situace z roku 2008, kde právě Phili vyřadila Canadiens. Což jsem bohužel viděl na vlastní OKI. Tímto zdravím účastníky MS @ Canada s LG :-)

úterý 11. května 2010

Game Over .... Canucks :-(


No jo no. Mnoho místních to hlásilo už předem. Když se dostanou do play-off stejně brzo vypadnou. Ale co, bylo to fajn fandít "domácímu" týmu. Bylo to několik bídných a několik skvělých zápasů. S kolegy Kanaďany jsem si to užil. Za javorový list už zbývá jen Montreal Canadiens, kteří překvapili a dávají tučňákům slušně na prdel a vynutili si poslední hru. Inu GAME 7 finální - je zítra. Takže GO HABS GO.